Naše škola se letos poprvé zapojila do projektu Příběhy bezpráví, který pořádá nadace Člověk v tísni. Tématem letošního již 14. ročníku byl ÚNOR 48.
Ve čtvrtek 15. 11. 2018 proběhly v rámci občanské výchovy dvě besedy s pamětníky pro žáky všech čtyř tříd 7. ročníku. Jako první přijal pozvání doc. Karel Müller a na druhé besedě si žáci vyslechli příběh rodiny černošických rodaček – paní Renaty Horešovské a její sestry ak.malířky Tamary Beranové. Na obou besedách byla přítomna i zástupkyně nadace.
Po zhlédnutí krátkého filmu, který dětem přiblížil zmíněnou dobu v souvislosti s dalším vývojem až do současnosti, hosté povyprávěli, jak vnímali a prožívali události, které vedly ke komunistickému převratu, z jejich pohledu.
Besedy očima žáků 7.A a 7.D :
Natálie: „….jsem moc ráda, že si n a nás paní udělaly čas. Připadalo mi od nich statečné vracet se do minulosti.“
Nicole: „ …bylo to dojemné. Cítila jsem mráz po zádech a málem jsem se rozbrečela. Všechno o čem povídaly mi pomohlo si uvědomit, co všechno mám a víc si toho vážit.Jsem ráda, že si na nás udělaly čas.“
Valentýna: „…doba byla proti dnešní krutá. Jsem ráda, že takto poznávám minulost.“
Bára: „ …chvílemi se mi chtělo brečet. Vůbec nechápu, jak to mohli zvládnout. Vyprávěly to až tak dobře, že jsem se do příběhu vžila. Muselo to být opravdu těžké.“
Sára: „… Překvapilo mě, že obě sestry vyrůstaly i zestárly v Černošicích. Bylo mi jich líto…“
Aneta: „ Vážím si toho, že přišly, že to dokázaly říct.“
Nicolas: „ Bylo to pro mne velmi silné. Ten obraz, jak to mohl vypadat, jsem si představil v hlavě a bylo mi jich moc líto.“
Jakub: „ Říkám si proč. Proč nevinní lidé trpěli. Proč jsou mezi námi tací, co si očividně nepamatují 40 let komunistické nadvlády a chtějí to znovu. Je to smutné.“
Pavel:“ Myslím si, že to byl velmi silný příběh. Obě pamětnice byly velmi laskavé. Líbila se mi komunikace mezi žáky a pamětnicemi.“
Alex: „ …vlastně byly obě sestry ve stejném věku jako my. Jako děti zažily ztrátu otce a emigraci bratra. Jejich dětství bylo vážně smutné a je neskutečné, že s námi dokázaly sdílet takovou bolest.“
Vašek: „ …z vyprávění jsem cítil utrpení, bolest, ale i radost, potěšení, že jsme se komunismu zbavili.Dokázal jsem se vcítit do situace a to, co jsem se dozvěděl, bych opravdu zažít nechtěl.“
David: „ …všiml jsem si, že čtyři děti měly slzy na krajíčku. „
Ludmila Zhoufová
