Bylo nebylo 1. dubna a 6. C se předem domluvila, že mě vyvede aprílem. Tajně se všichni domluvili a připravili. Po zazvonění vcházím do tmavé, naprosto ztichlé třídy plné spících dětí v pyžámkách, přikrytých heboučkými dekami, hovících si na plyšových polštářcích. Nikdo ani nedutá, jen sem tam se ozve lehké zachrupkání.
Co teď? Přecházím jsem v tichosti po špičkách k učitelskému stolu, usazuji se, dívám se po pospávající třídě. Drsné probuzení? To jim přece nemůžu udělat! Nastavuji na mobilu za tři minuty budíka, zapisuji do třídní knihy, opravuji jeden čtenářský deník. „Crrrrrrr“ ozvalo by se, kdyby šlo o klasický budík, takto děti budí melodie, zpočátku tichá, ale postupem nabývá na síle. Nedá se nic dělat, budík je budík, děti musí vstávat. A pouštíme se i v pyžamech do práce 😀
Chválím je za pěkný nápad, zapojení úplně všech dětí, nikdo legraci nepokazil. Bylo to milé a myslím, že se apríl vyvedl.
M.D.