Projekt pro 2. odd. ŠD zdárně dospěl do svého konce.
Shrňme si nyní poslední kapitoly z knihy. Dětem, které zůstaly na ostrově, bylo jasné, že jejich kamarádi jsou zajatí ve sklepení. Dick vleze do podzemí cesty, kterou zloději neznají a osvobodí kamarády. Jenže co teď? Děti vymyslely plán, jak se zlodějů zbavit. George zničila mužům řízení člunu a tím je uvěznila na ostrově. Děti se co nejrychleji vrátily do zátoky a honem utíkaly vše vyprávět své rodině. Celé dobrodružství dobře dopadlo, o zloděje se postarala policie, zlaté pruty se prodaly. Georgina rodina se dostala z dluhů, a navíc se splnilo i Georgino velké přání – nechat si psa Tima.
Při četbě děti malovaly Správnou pětku. Který obrázek byl nejpovedenější? Přece všechny.
Hry, které jsem s dětmi na motivy z kapitol hrála, byly rozmanité:
Cestu zlodějů na ostrov jsme vymalovali jako dráhu pro žetony, které děti posunovaly cvrnkáním. Aby to nebylo tak jednoduché, bylo na dráze několik překážek, kterým bylo třeba se vyhnout. Protože dětem zpočátku cvrnkání nešlo, pravidla jsem proto v průběhu hry trochu zjednodušila a celou hru o jeden díl zkrátila. Děti byly rozděleny na skupinky po třech, víc „lodí“ na dráze by znamenalo menší prostor pro cvrnkání a řadu zbytečných kolizí. Ostatní děti stály okolo a fandily.
Při další kapitole zloději děti pronásledovali, tzv. jim šlapali na paty. My jsme si šlapali na špičky. Samozřejmě byla na počátku hry shrnuta pravidla bezpečnosti, aby nikdo nedupal na nožičky silou. Každé dítě se při svém pohybu snažilo vyřadit svého protivníka ze hry přišlápnutím špičky jeho nohy, a zároveň si dávalo pozor na nohu vlastní. Kam kdo šlápl, tam musel zůstat a další přišlápnutí vést z této pozice. Kdo byl přišlápnut, vypadl ze hry. Pro velký úspěch jsme hru hráli několikrát za sebou a hrajeme ji i mimo projekt.
Když Dick šplhal po laně studní, vyzkoušeli jsme si i my pohybovat se na laně. Aby byla hra bezpečná, pohybovali jsme se po laně položeném na zemi. Děti dostaly zdánlivě lehký úkol – seřadit se na laně podle velikosti. Ale pozor, vždy musela být alespoň jedna noha na laně.Úplně opustit lano bylo zakázáno. Dětem chvilku trvalo, než pochopily, že bez spolupráce a vzájemné pomoci to nepůjde.
Po poslední kapitole následovala závěrečná hra O poklad!K tomu, aby děti získaly mapu k pokladu, potřebovaly dva dopisy. Velký dík tedy patří Veverkám a Sovičkám, u kterých byly dopisy schované. První dopis mohly dostat odVeverek pouze za slušné chování (kdo ví, jak se to dělá, dopis získá). Stačilo jen zaklepat, pozdravit, poprosit a poděkovat. Nikdy bych nevěřila, že právě to bude představovat takový problém. Kdyby ten den Lucinka nehrála, pravděpodobně by ostatní děti dopis vůbec nezískaly. V dopise od Veverek byla zašifrovaná zpráva s indiciemi, kde se dají najít části mapy k pokladu. Klíč k šifře byl k mání u Soviček za správně uhodnuté hádanky. Po vyluštění šifry už děti věděly, kde jsou schované všechny části mapy a složit ji nebyl žádný problém. Kde byl poklad schovaný a co v něm bylo, to vám děti možná řeknou samy.
Všechny aktivity byly hodnoceny malými červenými bodíky do celoroční soutěže O nejšikovnější medvídě. I tuto soutěž jsme ke konci roku uzavřeli. Nejšikovnější Medvídci tak dostali nejenom diplomy se svými bodovacími medvídky a něco malého na památku, ale mohli si vybrat i z široké škály odměn. První místa navíc dostala na památku „hand made“ šitého medvídka.
Anna Totušková
vychovatelka
