Místnost byla potemnělá. Byly v ní dvě třídy čtvrťáků. Do místnosti přišla podivná postava, v ruce držela kamenný svícen se zapálenou svíčkou. Děti ztichly a sledovaly, co se bude dít. Co se z toho, co vidí, asi vyklube? Vedla s asistentkou Sofií zvláštní rozhovor.
Postava zahalená v černém, v ruce svíčku, malou černou krabičku a …. z pláště jí vyčuhoval…že by meč?
„Kdo jsi?“ — „Duše“
„Čí?“ — „Člověka“
„Co tu děláš?“ — „Hledám“
„Co?“ — „Vzpomínky. Klid, Vysvobození.“
„Od koho?“ — „Od čistých duší. Od těch, kteří se umí dívat a chtějí vědět.“
„Co máš v truhličce?“ —„Střípky mého života.“
„Otevřeš ji?“ — „Nemohu.“
„Můžeme se podívat my?“ — „Ano. Až odejdu.“
„Jak Ti můžeme pomoci?“ — „Prohlédněte si, co je v krabičce, i můj meč. Zde je. Napište příběh, který vám budou předměty vyprávět. O příběhy se vzájemně podělte, přečtete si je. Budu poslouchat.“
„Vrátíš se?“ — „Budu tu s vámi celou dobu, dokud úkol nedokončíte. Vy mne však neuvidíte.“
„Uvidíme Tě ještě?“ —- „Ano, když se Vám podaří příběhy.“
„A povíš nám, čí duše jsi byla?“ —- „Možná, pokud svými příběhy probudíte mé vzpomínky“.
Pak postava odešla. Odněkud se vynořila paní učitelka a společně se všichni podívali, co krabička obsahuje. Byly v ní dva kameny, kousek kůry, kamenné srdíčko, měděný řetízek s přívěskem, pytlíček s kořením a zubem a na stolku zůstal ležet i krátký meč.
Po společné úvodní části se děti rozdělily do svých tříd a pracovaly na příbězích. Mohly si prohlédnout, osahat předměty z krabičky i zbraň. Děti tvořily ve dvojicích nebo jednotlivě. Následující den své příběhy ostatním prezentovaly.
Jejich příběhy byly rozmanité, nápadité, velice povedené. Některé propojovaly přítomnost s minulostí, mnohé čerpaly z toho, co se děti již dozvěděly. Bylo vidět, slyšet, že psaní příběhů i jejich poslouchání včetně odpovídání na otázky, které autoři pokládají posluchačům, děti zaujalo.
V obou třídách byly vybrány dva nejpovedenější výtvory. Ty plánovaly děti přednést tajemné postavě, pokud se vrátí, jak jim slíbila.
V pátek byla třída v šeru, menším však než bylo ve středu. Děti z obou tříd se sešly v jedné místnosti. Nemýlily se. Objevila se. Objevila se postava. Nebyla však již zahalená v černém hávu. Vypadalo to, jako by z ní něco nebo někdo sejmul tíži, závoj. Že by závoj zapomnění rozpustily příběhy dětí?
„Ty ses vrátila?“ —- „Ano, slíbila jsem Vám to přece. Sliby se mají plnit. Přilákaly mne vaše příběhy, které jsem slyšela.“
„Pomohly jsme Ti?“ — „Ano, děkuji, vaše příběhy osvobodili mé vzpomínky.“
“ Povíš nám něco o sobě?“ —- „Možná. Co by vás zajímalo?“
„Jsi, byla jsi muž nebo žena?“ — „Byla jsem dívka, dcera, žena, matka, manželka, přítelkyně, bojovnice, královna“
„Kde jsi žila“ —– „Na ostrovech zvaných Británie, jsou ještě dnes nebo je již pohltilo moře“
„Ještě jsou.“
„Kdy?“ — „Vy těmto rokům říkáte první století.“
„Povíš nám svůj příběh?“ —- „Ano, ráda. Poslyšte tedy o době, kdy jsem žila…“
A děti poslouchaly příběh z dávných dob. Poslouchaly pozorně, neboť tento příběh nebyl smyšlený, byl to příběh skutečné historicky doložené postavy.
„A mohli bychom i my Tobě přečíst naše příběhy? Vybrali jsme z každé třídy dva nejpovedenější,“ — „Ano, ráda je vyslechnu.“
Pak již ne záhadná postava odešla. Příběhy dětí, krabičku i meč si odnesla s s sebou. Ano, ještě svolila ke společné fotografii, i když nevěděla, co to je. Dětem věřila, že jí neublíží. Kdo ví, zda na fotografiích její obraz zůstane….
V naší třídách se pravidelně věnujeme tvůrčímu psaní. Děti tvoří příběhy na určité téma, dokončují, píší příběhy s použitím zadaných slov, příběhy jako reakci na akci, kterou jsme absolvovali.
Ve středu byla poprvé motivací dramatizace – krátká scénka. Děti velmi hezky reagovaly. Tímto tvůrčím psaním jsme propojili český jazyk a vlastivědu.
Je vidět, jak se u dětí postupně zlepšuje vyjadřování, sloh, rozšiřuje se slovní zásoba a také se žáci zdokonalují při autorském čtení-prezentaci svých příběhů ostatním.
Nejdůležitější je, že se psaní nebojíme a tvoření příběhů nás baví.
Toto setkání jsme si všichni užili.
PS: Pokud chcete vědět, kdo byla naše návštěva, můžete se zeptat čtvrťáků 🙂
fotograf: paní učitelka Smažíková