V hodinách jsme se seznámili se slohovým útvarem fejeton, přečetli jsme si oblíbený Nerudův – Kam s ním, pak jeden od pana Svěráka o vynálezu století – hmoždince. Následovalo ještě několik ukázek od mistra fejetonů Rudolfa Křesťana. Poté dostaly děti nelehký úkol – vytvořit fejeton vlastní.
Jde o vtipné, osobité zamyšlení, zpracovává běžné téma novým úhlem pohledu. Nemá chybět autorův nadhled, nadsázka, humorný až ironický tón. Fejeton by měl být zakončen výraznější pointou. Žáci mohli vybírat ze čtyř témat: 1. mobilní telefon, 2. přijímací zkoušky, 3. chlapci a děvčata, 4. nevím.
Zde jsou na ukázku dvě povedená zpracování žákyň 9. B, posuďte sami, jak se úkol podařil.
Já nevím, aneb učitelská noční můra
Mezi problém učitelů patří slovo nevím. Mnoho žáků toto slovo totiž využívá, ne-li dokonce zneužívá jako jakýsi „protiučitelský“ štít. Ve chvíli, kdy žák s nahlouplým výrazem prohlásí: „Já nevím.“ je zaseto semínko na jeden z následujících scénářů, které by se mohly nazvat „útěk či boj“.
První možností je útěk, ten je využíván v případě „kávového deficitu“, kdy klesne hladina kofeinu v krvi učitele na rizikové minimum, nebo v případě, kdy je pedagog hluboce zasažen krizí středního, pozdního nebo jakéhokoliv jiného věku. Potom to vypadá následovně. „Vašku, kolik je výsledek příkladu B?“ „Nevím.“ Po této krátké slovní výměně učitel raději obrátí zrak na někoho jiného s hlasitým povzdechem.
Druhou možností je boj, který má nejisté výsledky, jež ale mohou pobavit celou třídu. Ku příkladu: „Jaké literární dílo napsal Poe?“ „Nevím.“ „Zkus něco vymyslet!“ „Já nevím, třeba Straka.“ Tyto odpovědi zpravidla zlepší den.
V každém případě, ať už zábava či ne, s jistotou prohlašuji, že mnoho učitelů by jistě nejraději vymazalo ze slovníku slovo „nevím“, stejně tak jako žáci například „domácí úkol“.
N. Ch.
Dilema telefonů
Zdá se mi, že mobilní telefon vytažený ve škole je stejně závažný přečin jako pobodání spolužáka.
Učitelé neustále nakukují do tříd a skenují, zda-li nikdo nemá telefon. Stává se tím z nich takzvaný dozor, který nutí žáky mnohonásobně zrychlit své reflexy a schovávací schopnosti. Nejhorší je však dozor, který za telefon rozdává bez varování poznámky. Tento druh učitele žáci vždy odmění zdviženým prostředníkem schovaným pod lavicí a v mysli jim popřejí vážnou nehodu po cestě domů.
Žáci se dělí na schovávače (ty, co stihnou telefon schovat) a smolaře (ty, kteří mají smůlu). Smolaři obvykle velmi žárlí na schovávače a učitelům radí, aby dali poznámku i schovávačům. Toto záleží na učiteli, jestliže je učitel unavený, žáky neprohledá, ale pokud je učitel hnidopich, žáky prohledá, což většinou rozvine velkou nenávist mezi schovávačem a smolařem.
Někteří učitelé se zabavováním telefonů dokonce baví a mají ho jako přestávkový koníček. Odebrání telefonu je však nezákonné, takže až učiteli zmizí ze stolu peněženka, nemůže se tomu divit.
L. K.
