Hlavní a trochu i oficiální zprávu z Noci s Andersenem, jste mohli číst na hlavní stránce.
Zde malinko poodhalím, co se šuškalo mezi dětmi, bytostmi pohybujícími se po prostorách školy, něco tak trochu z pod pokličky, co tam nebylo.
Pokud se někdo domnívá, že Noc s Andersenem je o spaní, tak hned v úvodu nutno upřesnit, že není.
Vlastně jakákoli noc, kde se sejde více dětí mívá od spaní poměrně dost daleko. A s námi jich tu bylo o dost víc než pár.
A tuhle zvláštní pohádkovou noc byly děti ubytované ve dvou ložnicích Fifinčině ložnici v ateliéru v podkroví a v Bobíkově ve vedlejší třídě.
Proviant byl uložen v jídelně… aha, tak proto tím směrem Boblík tak často mizel.
Jejich hlavním úkolem bylo, ne se pobavit, jak se ony domnívaly, ale pomoci nám- Čtyřlístku ochránit svět pohádek před Zimozelem a jeho posluhovači, kteří se v této kouzelné noci pokusili proniknout s využitím kousků našeho obrazu do našeho světa a ten ovládnout. Pokud nevíte, kdo je Zimozel, zeptejte se dětí. Já o něm raději ani nebudu psát, abych ho nepřivolala.
Měli jsme pro děti připravenu hru. Už od brzkých večerních hodin se však po škole ozývaly podivné zvuky- vítr, hučení, hřmění a to i přesto, že venku bylo jasno a bezvětří. Víme, že při podobných nocích se některé bytosti pokouší využít svou šanci, která nastává jednou za mnoho let a tak jsme pojali podezření, které se nám později k naší velmi malé radosti potvrdilo. ON se objevil a chtěl získat náš obraz, s jehož pomocí se mohl jen v tuto noc dostat do našeho světa.
Naštěstí s námi byly děti, které slíbily, že nám pomohou a všechny části obrazu získají. Po skupinkách se tedy vydaly plnit úkoly, které jsme pro ně sice přichystali my, ale nacházely se v části školy, kde to vypadalo, že zde již získává větší sílu ON.
Děti však měly při sobě kouzelný čtyřlístek a znaly zaříkávadlo, které je při setkání s ním ochránilo- držet se čtyřlístku, stát na jedné noze a třikrát opakovat čtyřlístek- ano, tak to je ono.
Možná vám děti říkaly, že sahaly do lahví plných myší, bobků, slimáčího slizu. My jsme jim však připravili jen vařený škrob, zrní, kočičky- pokud to někdo nějakou mocí změnil, tak to je mi moc líto. Řešily rébusy a hádanky. Dokazovaly i sami sobě, že v nich je víc, než si sami myslí. Mnohým se podařilo překonat vlastní strach a obavy. Ve skupině, jednotě je síla a pokud držíme pospolu, jsme silnější- i na to děti přišly. Chovaly se k sobě velmi pěkně, podporovaly se, výborně spolupracovaly.
Pokud se přece jen nějaký úkol nepodařil, mohly děti dílek získat v tajemné komnatě od Alchymisty, čehož zdárně využívaly. Neboť naděje umírá poslední nebo jak lidé říkají: Nic se nejí tak horké, jak se uvaří. Tady jsem se asi trochu zamotala, tak raději dál.
Povídali jsme si společně o našem tvůrci panu Němečkovi, našich příbězích, našich proměnách během doby, kdy nás naši člověčí kamarádi čtou.
Povídali jsme si i o jiných spisovatelích a jejich knížkách. Anooo, nesmím opomenout paní Hanku- spisovatelku. Mám ráda její básničky a nemyslete si, nejsou jen pro „prťavce“. Zkuste třeba její básničku o Řevnicích- dobře ji přečíst a nekousnout se do jazyka, dá zabrat i dospělákovi.
Děti o nás sestavovaly pětilístky a taky nám psaly dopisy. Ty jsou obzvlášť krásné.
Možná jste slyšeli, že místo čtyř, jsme byli jen tři a pak vlastně jen dva. Každému se někdy staně, že ho potká něco, co mu zabrání účastnit se toho, na co se moc těšil. A to se stalo Pinďovi. Nebylo mu dobře. Donkonce přišel, ale my jej poslali domů, protože jeho zdraví je pro nás moc důležité a věřili jsme, že děti jeho neúčast pochopí. Tak nám z domova alespoň držel palce, abychom vše zvládli. A myslím, že držel dobře.
A ten druhý? Bobík byl zajat chvíli před vypršením času, do kterého bylo třeba získat dílky našeho obrazu. Aby nám pomohl, zůstal u NĚJ do rána. Povedlo se mu však doručit nám zprávu, že je v pořádku a tak nám dodal sílu naši misi dokončit.
A to spaní? Ano i na spaní došlo. V Bobíkově ložnici, tam teď byl Myšpulín, kde noclehovaly mladší děti to utichlo dříve. Ti starší poměrně dlouho štěbetaly a sdělovaly si dojmy, až jsem na ně musela několikrát jít, aby se pokusily spát, aby jste je ráno poznali, aby se nepodobaly těm, co strážili stezku.
Ráno to v mojí (Fifinčině ložnici) vypadalo jak po boji. Někteří se do spacáků zamotali a vypadali jak mumie, jiní se zavrtali a měli podobu spíš motýlí kukly, takže jsem čekala, který druh motýlka z ní vylétne. A vytáhnout je?! To bylo zas jak z příběhu o Bobovi a Bobkovi. Po přemlouvání spacáků a karimatek, aby se nechaly nacpat do tašek, následovala „dražba“ pozapomenutých věcí. Většina své majitele našla. Myslím, že nám zůstal jeden polštářek a ponožky. Pokud je někdo postrádá, najde je u Myšpulína v knihovně.
Vyhládlí zachránci se občerstvili v jidelně a pak už to víte. Vrátili jsme vám je.
Moc moc děkujeme za půjčení, bez nich bychom to nezvládli.
Za svou statečnost od nás děti dostaly na památku výtisk našeho časopisu.
Aha, vy ještě chcete vědět, zda pohádkový svět získal ON ?
Ne, je stále náš! A to hlavně díky dětem.
Děkujeme děti !!!
Jsme moc rádi, že vás máme.
Za Čtyřlístek Fifinka
PS: Pokud se nebojíte, můžete se podívat na přiložené fotky. Jsou mezi nimi i naši pozměnění kamarádi, které ON přelstil a v onu noc se stali jeho přisluhovači. Dnes jsou již v pořádku a možná některé z nich potkáte ve škole.
M.Václavková
2.4.2017
