V pondělí 16.října jsme se vydali na naši již druhou výpravu za poznáním na Pražský hrad. V červnu jsme si s paní průvodkyní Veronikou prohlédli Chrám sv, Víta, Královský palác a Vladislavský sál. Protože se nám prohlídka a to, co jsme se zde dozvěděli, moc líbilo, domluvili jsme se na pokračování.
Počasí ráno bylo již chladné, ale vypadalo to na pěkný jasný podzimní den. Ukázalo se, že tento den nám přinese několik neplánovaných překvapení.
Prvním byla délka naší cesty vlakem z Mokropes na Smíchovské nádraží. Trvala osmdesát minut. Opravdu. Mezi Chuchlí a Smíchovem se porouchala lokomotiva a vlak musela přijet odtáhnout jiná. Tím nám bylo vyrobeno zpoždění. Díky němu jsme však získali druhé, tentokrát milé překvapení. Na hrad jsme totiž dorazili v okamžiku, kdy začal probíhat nácvik slavnostní ceremonie a přehlídky hradní stráže včetně hradní kapely. Před polednem byl očekáván příjezd prezidentky Moldávie. Kdo byl v neděli na galakoncertu v Hale Věry Čáslavské, mohl tam vystupující muzikanty vidět v akci v jejich „domácím“ prostředí. Byla to paráda. Něco takového se na vlastní oči nepoštěstí běžně vidět. Všichni byli v parádních uniformách, nablýskané hudební nástroje na slunci zářily. Slyšeli jsme i úryvky skladeb znějících při státních návštěvách včetně naší hymny.
Před Chrám sv. Víta jsme dorazili se zpoždění, avšak vše původně naplánované bylo zvládnutelné.
Nejdříve jsme se přes III. nádvoří kolem obelisku z mrákotínské žuly nazývaného také Mrákotínský monolit, který je památníkem obětem první světové války a jehož autorem je slovinský architekt J. Plečnik (iniciátorem stavby byl první československý president T. G, Masaryk), vydali kolem sochy sv. Jiří a prezidentského balkonku k bazilice. Na první pohled nás zaujal, zarazil její vnější barokní vzhled. Dozvěděli jsme se, že jde opravdu o čistou románskou stavbu, která zde stála dříve než chrám sv. Víta, ale že barokní „kabát“ dostala až při pozdějších úpravách. Uvnitř je však původní. Bazilika sv. Jiří je místem posledního odpočinku otce sv. Václava Vratislava i jeho babičky sv. Ludmily. V místní kryptě byli pohřbíváni panovníci z rodu Přemyslovců.
Cestou od baziliky do Zlaté uličky jsme si na stavbách připomněli znaky stavebních slohů- románského, gotického, renesančního a barokního.
Na Zlatou uličku jsme se opravdu těšili. Vždyť kdo by neznal příběh o alchymistech snažících se vyrobit zlato nebo nápoj mládí. Jenže, ouha. Ve skutečnosti zde nebyli, jejich alchymistické dílny byly v jedné z obranných věží. Dozvěděli jsme se o pravém účelu a využití domků v této malebné uličce, která nosívala jméno Zlatnická. Do některých domečků se bylo možno podívat. V modrém pracovával spisovatel Franz Kafka.
Zlatá ulička byla součástí opevnění, hradeb Pražského hradu. Jako každý hrad i ten pražský, má obranné věže – tady jsou tři: Mihulka, Daliborka a Bílá věž. Přístup do hradu umožňují tři brány. Všemi třemi jsme v pondělí prošli.
Děti velmi zaujala věž Daliborka, kde bývalo vězení a mučírna. Z hradeb u Daliborky jsme se podívali po okolí, viděli jsme místa, která byla následujícím cílem i místa, kam se vydáme při příští výpravě na Hrad v dubnu.
Od Daliborky jsme se vydali kolem Královského paláce k zajímavému schodišti, které střeží dva býci a spojuje III. nádvoří se zahradami. Nese název Býčí schodiště. Navrhl jej hradní architekt Josip Plečnik v roce 1927. Zaujalo nás především využitými přírodními materiály. Byly zde použity různé druhy kamene zajímavých strukturou i barevností.
Po pokochání se krásnou vyhlídkou jsme si Býčí schodiště vyběhli ještě nahoru a vydali se do poslední dnešní lokality. Tou byl Jelení příkop. Hned zpočátku nás překvapilo, jaký úžasný klid tu je. Příkopem protéká potok Brusnice. Ukázali jsme so domek medvědáře, jelikož v době prezidenta M.G.Masaryka, zde byli chováni i medvědi, které dostal darem od legionářů ze Sibiře. Jinak tu bývali chováni jen jeleni. Jelikož nás již tlačil čas, podívali jsme se v rychlosti k tunelu, který je oblíbeným objektem a kulisou pro filmaře.
A pak. Bylo třeba se rozloučit a vydat se zpět.
Výprava vyšla, bylo to moc fajn a velmi zajímavé.
Velikánské poděkování patří naší milé paní průvodkyni.
Těšíme se na pokračování.
Děkujeme
M.Václavková a 5.E
