Po letošním odchodu naší vážené kolegyně Michaely Šlesingerové na mateřskou dovolenou osiřel projekt Paměť národa, který dříve vedla právě ona s úspěchem. Tento rok jsme se účastnili projektu bez ní.
Hned zkraje jsme byli seznámeni s první zásadní změnou. Organizátoři se rozhodli předělat zásadní strukturu projektu, prý že již nepůjde o soutěž, ale ‚jenom’ o přehlídku. Souhlasím s tím, že by se děti neměly vést nadbytečně k neustálé soupeřivosti; na druhou stranu bez soutěže odpadá pro děti důležitý motivační impuls zúčastnit se dobrovolně projektu, na němž trávily nemálo volného času.
Navzdory okolnostem jsme se nakonec odhodlali, že se k projektu připojíme, a po nabídnutí účasti se nakonec přihlásilo pět žákyň osmých tříd – Darina Komirna, Lucie Roubalová, Ema Rudolfová, Aneta Ponocná a Nikol Votočková.
Nejprve jsme rozhodili sítě v Černošicích a pátrali po zajímavé osobnosti, která by se dala pro projekt portrétovat. Netrvalo dlouho a dozvěděli jsme se od pana Douska (jemuž tu ještě jednou děkujeme) o paní Slavíčkové, bývalé učitelce na ZŠ Černošice, která po oslovení laskavě souhlasila – bude s dívkami spolupracovat.
Během příprav, kdy se žákyně účastnily nejrůznějších workshopů, hlavně na téma vedení rozhovorů a natáčení zvukových reportáží, jsem se s paní Slavíčkovou setkal osobně, abych s ní probral milníky jejího života.
Vše mělo být s jejím svolením žákyněmi publikováno, proto zde několik bodů zmíním, třeba to, že se narodila roku 1930 v Praze a že neměla žádné sourozence. Do pěti let bydlela s rodiči v Lipencích, teprve potom se přestěhovala do Černošic. Dětství jí zkomplikovala druhá světová válka, měla strach o rodiče, zažívala s nimi během německé okupace omezování, chudobu a bídu.
Nesměla chodit pravidelně do školy. Vzdělávací zařízení byla zabraná dětmi německých usedlíků a přistěhovalců, veřejné prostory v Černošicích obsadila Hitlerjugend. V tu dobu dostávala jako náhradu prezenční výuky úkoly k zpracování doma. V roce 1944 ukončila základní školu.
Další školní docházka byla komplikovanější. V nelehké době bylo obtížné nastoupit na školu střední a od čtrnácti let se běžně chodilo do práce. Odešla pracovat do výroby obuvi k Baťovi. Pomáhala tam dětem vedoucího s domácími úkoly.
Později odešla do pohraničí, kde se seznámila se svým budoucím manželem v autobuse. Až tehdy se jí povedlo dostudovat pedagogickou fakultu.
Pedagogice se věnovala po návratu i v Černošicích, kde učila na základní škole 20 let. Následně učila na somatopedii a nastoupila do nemocnice na Praze 2, kde učila český jazyk, matematiku a ruštinu a to celých 24 let.
K učení na onkologii se dostala až po čase, kdy zatoužila po změně. Posléze odešla do důchodu a nyní žije v Mokropsech se svým synem.
Po natočení medailónku nás organizátoři seznámili s další nečekanou změnou. Bylo nám sděleno, že se na závěrečné prezentaci nebudou pouštět videa v celé délce (maximální stopáž je prý dle požadavků pořadatele pět minut), promítat se bude pouze tříminutový extrakt. Tato manipulace nás nemile zaskočila. Ještě více jsme byli zaskočeni o několik měsíců později, kdy nám bylo řečeno, že prezentace budou probíhat pouze formou přednesu a ne formou filmové projekce. Video si prý může kdokoliv chce pustit na webových stránkách Paměti národa.
Nejen, že nás s touto okolností konfrontovali během už rozjetého průběhu finálních úprav, ale z osobního hlediska mi tento postup připadl nehorázný a nepedagogický v mnoha pohledech. Poničili dětem nadšení a radost z vlastní tvorby, narušili dramaturgický koncept díla a v neposlední řadě porušili demokratické principy školní výuky a způsobili u všech zúčastněných (pedagogů, pamětníků a hlavně dětí školou povinných) zklamání. Prezentace projektu proběhla 18. dubna v radotínské základní škole.
Za sebe musím konstatovat, že se projektu Paměti národa již nebudu účastnit. Ale přesto blahopřeji mým pěti filmařkám za povedené video o paní Slavíčkové. Děkuji hlavně Anetě, Nikol a Lucce a dovolte mi Vám všem dát na cestu ponaučení z průběhu tohoto projektu: nenechte se v ničem, co kdy budete dělat, nikým odradit, ať už nepříznivými okolnostmi, nebo nekompetentností některých lidí. Konec konců, buďte vždy hrdé samy na sebe a na své dílo, a právě to můžete být i v tomto případě, s jistotou.
MgA. Jan Sacher, koordinátor projektu
