Po roce, a opět za pandemické situace, jsme se s žáky současných devátých tříd podíleli na celorepublikové fotosoutěži PHOTOBASE. Tento rok se soutěže zúčastnilo 353 žáků z 41 škol s celkem 1074 fotkami. Naštěstí jsme se v listopadu a prosinci mohli během prezenční výuky důkladně připravit na vypsaná témata soutěže. Tematické okruhy zněly „Socha – mluví, ač kamenná ústa má“, „Stroj – přístroj, nástroj aneb Krása obyčejnosti“ a „Setkání“. Během distanční výuky, se témata jen dopilovávala, což obnášelo intenzivní přesvědčování žáků i jejich rodičů o tom, jak je přínosné pracovat svobodně a tvořivě, hlavně v době probíhající epidemie, a mít tu možnost porovnat své schopnosti s jinými. Ovšem zaznívaly i protichůdné hlasy, které tvrdívají, že výtvarná nebo i hudební výchova jsou zbytečné předměty (někdo říká i ‚mrtvé předměty‘), na něž by společnost měla rezignovat. Jaksi jim uniklo, že Češi jsou ve světě respektováni hlavně pro výtvory svých uměleckých tvůrců, a ten jejich řetězec je opravdu dlouhý, jenom namátkou – Smetana, Dvořák, Janáček, Martinů, Mucha, Kupka, Toyen, Saudek, Koudelka, Forman, Chytilová, Menzel, Hašek, Čapek, Kundera, Hrabal, Havel. Žili tito lidé na úkor české společnosti, která se o ně musela starat a financovat jim jejich bohemské životy? Zkusme si představit, kdo bychom byli bez nich. Ano, máme tu ještě svou Škodu, svou Tatru, svůj Prazdroj – ale to vše dnes patří cizím korporacím. A ano, mívali jsme výborné fotbalisty, skvělé tenistky a tenisty, někdy býváme světoví v ledním hokeji. Ale buďme upřímní, za to nás ve světě možná poklepou občas po rameni, ale brzy nás zase zapomenou, vždyť to všechno mají doma taky. Lidé si váží toho, co trvá, a to děláme i my, máme svůj jazyk. Je stále ještě mezi námi dost těch, kteří si váží trvalých hodnot, protože vědí, že bez nich by se naše společnost brzy rozpadla, a on takový vývoj skutečně hrozí, stačí se jen dívat a naslouchat. Kultura je jako ten jazyk. Ztrátou kultury bychom oněměli. A nejenom oněměli. Přestali bychom si navzájem rozumět. A proto blahopřeji právě našim šesti žákům, kteří toto vše pochopili, a nejen že se skvěle umístili na předních stupních soutěže a tím promluvili za nás k celé republice, ale možná že nám všem poslouží jako vzor, protože tvořit má cenu a podobá se tvoření života a život je vždy naděje věcí budoucích. Díky Terezo Boudníková, Emo Čigášová, Katko Tomanová, Adame Hanleyi, Adame Kristensene, Jonáši Nováku, ale i vám ostatním, kdo jste neuspěli, protože jste se zúčastnili a dokázali jste překonat překážky, sebe samotné a názor, že umění je k ničemu! Není k ničemu, protože je částí života. A život je vše, co máme.
MgA. Jan Sacher
