Středeční ráno nás přivítalo svou podmračenou, uplakanou tváří. Jakoby vědělo, že máme v plánu návštěvu místa, které smutku a slz vidělo a slyšelo víc než mnoho. Místo, které se stalo svědkem činu, který má od těch, na něž bychom mohli být jako příslušníci lidského druhu hrdí, velmi velmi daleko. Místo, jenž se pro celý svět stalo symbolem lidské zloby, nenávisti, pomstychtivosti zlovůle a zla páchaného na bližních, na příslušnících našeho druhu tak hrdě se pyšnícího pojmenováním homo sapies sapiens.
Každý z nás je jedinečná bytost, nikdo z nás nemá menší hodnotu než jiný. Nikdo nemá právo povyšovat se nad jiné a jinými opovrhovat či je dokonce považovat za méněcenné. Kdo je tu od toho, aby posuzoval hodnotu, cenu člověka? Kdo? Jen on sám.
Jsou místa, která nás k takovému zamyšlení přímo vybízejí. Místa, která se stala svědky činů opačných. Jedno takové nedaleko Prahy jsme s dětmi navštívili – Lidice.
Před výpravou jsme si ve škole povídali o první polovině dvacátého století, o situaci v naší zemi, o klimatu v Evropě. Seznámili jsme se s okolnostmi kolem atentátu na říšského protektora R. Heydricha i o aktérech operace Anthropoid, o reakcích na tento čin a o tom, co se a jak v Lidicích přihodilo. Tyto poznatky jsme si společně s paní průvodkyní oživili ještě v autobuse a přidali k nim další.
První naší zastávkou se stala Lidická galerie, kde nás čekal program s názvem Co mi sochy vyprávěly. S paní lektorkou si děti povídaly o sochařském umění, o sochařských materiálech, o tom, co sochy mohou znázorňovat, jaké sochy již viděly. Poznávaly materiály sluchem a hmatem, seznámily se s pojmy sousoší, torzo a busta. Hrály na sochy a ze svých těl tvořily sochy či sousoší podle pokynů. Chvilku byly psi, za okamžik se změnily ve strom či běžce a během okamžiku se z nich stali sloni i ptáci, nechyběla ani hromadná sousoší s názvy Ve škole, Mraveniště. Pracovaly ve skupinkách, kde jeden sochař tvořil z ostatních členů týmu sousoší, která si pak děti vzájemně představovaly. Přiřazovaly k obrázkům uměleckých děl názvy a povídaly si o nich. Po těchto aktivitách jsme si prohlédli díla umístěná v galerii, z nichž nás nejvíce upoutal monument Michala Fialy, tvořený množstvím reklamních kartiček na nich jsme objevovali rozličné motivy a vtipné obrázky. Druhá skupinka naší výpravy se těmto aktivitám věnovala v prostorách s díly tematicky laděnými k lidickým událostem.
Po galerijní části našeho programu jsme se posilnili a přemístili jsme se do nedalekého muzea. Od muzea jsme se se svými průvodkyněmi vydali na prohlídku růžového sadu. Kdybychom měli možnost prohlédnout si jej z ptačí perspektivy, viděli bychom reliéfy růží, do nichž jsou růžové keříky vysázeny. Prostřední velká růže symbolizuje lidické muže, větší růže vpravo je žen a vlevo od mužské je růžové poupě za lidické děti. Růže se stala symbolem Lidic.
Po prohlídce sadu jsme zamířili do míst, kde stávaly „staré“ Lidice. Dnešní „nové“ Lidice stojí nedaleko těch původních, na původním místě již nikdy domy stavěny nebyly. Paní průvodkyně nám velmi poutavě a citlivě přibližovala osudy místních obyvatel. Při pohledu na unikátní a i ve světovém měřítku ojedinělý bronzový Památník dětských obětí války, který tvoří 82 dětských soch od sochařky Marie Uchytilové, se nám zpomaloval dech a mnohé oči vlhly nejen deštěm.
Sama sochařka o památníku říkala „Dívala jsem se do takového pravého dušičkového dne a říkala si – právě teď se po celém světě rozsvěcují světélka na všech hrobech, jenom na hrobech těch dětí ne. Těch 13 milionů dětí nemá nikde světélka, protože my ani nevíme ,kde jsou. A jak takhle přemýšlím, napadla mě myšlenka. Napadlo mě, že kdybych vytvořila sousoší hromadně popravených lidických dětí, že by to mohl být ten pravý symbol pro těch 13 milionů dětí – obětí druhé světové války… „ ( z knihy E. Stehlíka, Lidická vzpomínání, str. 144)
Společně jsme prošli některá památná místa v oblasti původní vsi. Nikde tu nenajdeme žádnou mužskou sochu. Proč? Místní muži přece byli všichni o život připraveni.
Po venkovní prohlídce jsme se plni dojmů vrátili k muzeu, kde jsme se ponořili do vnitřní muzejní expozice. Shlédli jsme dechberoucí panoramatický film a po něm jsme se ještě „jak opaření“ vydali prohlédnout si exponáty – svědky oné události. Nejhlubší emoce a dojem v nás zanechaly dopisy dětí a vzpomínky přeživších lidických žen a zachráněných lidických dětí.
Děti jindy hlučné a živé chodily po muzeu a dívaly se. „Paní učitelko, pojďte se podívat, támhle.“ ozvalo je nejednou. A již dítě táhlo svého člověka k místu, které jej zaujalo. „Jak to mohl někdo udělat!“ „Proč?“ Většinou jsme však stáli a dívali se, vstřebávali okolní atmosféru, přemýšleli.
Po prohlídce muzejní expozice jsme se venku nadechli krásného deštěm osvěženého vzduchu a pomalu se začali opět rozkoukávat. Byly slyšet útržky rozhovorů, které spolu děti vedly, probíraly, co viděly, slyšely, cítily. I dospělí si sdělovali své silné dojmy.
Bude chvilku trvat, než dnešní velmi emocionální zážitek vstřebáme. Společně se o své pocity podělíme a věřím, že budeme více přemýšlet nad tím, co je dobré a co ne.
Aby tato výprava za poznáním nebyla pouze v pochmurném duchu, jako třešinka na dortu – sice poněkud hořkém, čekala děti ještě návštěva záchranné stanice Aves, která se specializuje na záchranu zejména dravců. Prohlédli jsme si několik druhů sov od naší největší po nejmenší, seznámili se s rodinou krkavcovitých ptáků, kteří, ač to dětem přijde nepravděpodobné, patří mezi pěvce. Pozdravili jsme se a to doslova s krkavcem Karlem, který umí štěkat a říkat „Ahoj“. Měli jsme příležitost si z blízka prohlédnout i některé chráněné živočichy např. kočku divokou, bobra či méně běžné druhy kachen. Děti se zde protáhly, rozkoukaly a pookřály.
Po prohlídce stanice jsme se vydali autobusem zpět.
Tato výprava za poznáním byla velmi vydařená. Získali jsme mnoho poznatků. Byla však značně náročná po emocionální, psychické i dojmové stránce. Probouzela v nás empatii a podněcovala, přímo vnucovala vtíravou otázku: „ PROČ? Proč si lidé ubližují?!“
