Co je to matematika podle profesora Hejného?
Je to především matematika učená zábavnou formou, kdy se žáci pohybují v různých pro ně přirozených prostředích a osvojují si tak poznatky přirozeným způsobem.
Jednou ze silných stránek práce v prostředích je motivace dětí k práci. Děti mají často pocit, že si hrají, a ani nevnímají, kolik různých úkolů vyřešily. Některá prostředí vycházejí z běžného života a z vlastní zkušenosti dětí (např. autobus, rodina, krokování, schody), jiná využívají přirozené hravosti dětí (rébusy, výstaviště, pavučiny, neposedové, zvířátka dědy Lesoně, krychlové stavby, parkety).
Žáci se s náměty jednotlivých prostředí seznamují v jednoduchých úlohách, které postupně gradují, rozšiřují se a prostředí se obohacuje. Děti v prostředích pracují opakovaně, čímž se v prostředí „zabydlují“, získávají zde jistotu a ztrácejí strach z matematiky. Úkoly vedou děti často ke vzájemné diskuzi. Učí se argumentovat, své názory si obhájit a vysvětlit.
Role učitele se v této metodě učení matematiky posouvá trochu jiným směrem, více do pozadí. Z učitele se stává moderátor, organizátor práce v hodině, předkladatel vhodných úloh. Ale samotnými aktéry jsou žáci.
Hejného metoda je založena na respektování 12 klíčových principů, které jsou uloženy do uceleného konceptu tak, aby dítě objevovalo matematiku samo a s radostí. Vychází ze čtyřiceti let experimentů a prakticky využívá historické poznatky, které se v dějinách matematiky objevují od starověkého Egypta až do dnešních dnů.
12 klíčových principů:
1) Budování schémat
Děti ví i to, co jsme je neučili. Například: na otázku, kolik máte v domě oken, asi neodpovíte ihned, ale po chvilce přemýšlení na odpověď přijdete, protože máte v hlavě schéma vašeho domu. Děti mají také v hlavě schémata a s těmi pracují.
2) Práce v prostředích
Učíme se opakovanou návštěvou jednotlivých prostředí. Prostředí je více než 25 a každé funguje trochu jinak.
3) Prolínání témat
Matematické zákonitosti neizolujeme, jsou uložena ve známém prostředí, které se dítěti snadno vybaví.
4) Rozvoj osobnosti
Podporujeme samostatné uvažování dětí. Učitel ve výuce nepředává hotové poznatky, ale učí děti především argumentovat, diskutovat a vyhodnocovat.
5) Skutečná motivace
Když „nevím“ a „chci vědět“. Úlohy jsou postaveny tak, aby hledání řešení děti bavilo. Správná motivace je ta, která jde z vnitřku.
6) Reálné zkušenosti
Stavíme na vlastních zážitcích dítěte. Využíváme vlastní zkušenost dítěte, kterou si samo vybudovalo od prvního dne svého života
7) Radost z matematiky
Výrazně pomáhá při další výuce. Ta nejúčinnější motivace přichází z vlastního pocitu úspěchu.
8) Vlastní poznatek
Má větší váhu než ten převzatý. Dítě například samo zjistí, kolik dřívek potřebuje na poskládání čtverce, nikdo ho to nemusí učit, samo objeví, jak rozdělit koláč pro čtyři děti.
9) Role učitele
Je průvodce a moderátor diskuzí. Učí děti objevovat, učit se navzájem.
10) Práce s chybou
Předcházíme u dětí zbytečnému strachu. Dítě by se nikdy nenaučilo chodit, kdyby nepadalo, stejně je tomu tak i v matematice.
11) Přiměřené výzvy
Pro každé dítě zvlášť podle jeho úrovně. Učebnice obsahují úlohy všech obtížností. Tím, že slabší žáci vždy nějaké úlohy vyřeší, předcházíme pocitům úzkosti a hrůzy z dalších hodin matematiky. Těm nejlepším žákům zároveň neustále předkládáme další výzvy, aby se nenudili.
12) Podpora spolupráce
Poznatky se rodí díky diskuzi. A konečné řešení je výsledkem spolupráce. Děti hledají řešení společně, předávají si poznatky ve dvojicích, ve skupinách, matematiku objevují.
Matematiku profesora Hejného vyučujeme na naší škole v některých třídách prvního stupně již sedmým rokem.